Chronobiologická psychogenetika

Zákon karmy je stejný jako zákon newtonovské mechaniky: Každá akce vyvolává odpovídající reakci. Jediným rozdílem mezi univerzálním zákonem karmy a světským fyzickým zákonem příčiny a následku je rozsah existence, které oba postihují. Zákon karmy předpokládá, že život je nepřetržitou zkušeností, která není nijak omezena jednou inkarnací v hmotném světě. Na univerzální zákon karmy se v takovém případě můžeme dívat jako na způsob dosahování a zachovávání všeobecné spravedlnosti a rovnováhy.

Je to jeden z nejprostších všezahrnujících zákonů života. Nedá se oddělit od toho, čemu se říkává „zákon příležitosti“ - tj. Univerzální zákon, který každého z nás staví do podmínek zaručujících dokonalé duchovní lekce, které potřebujeme, abychom se začali více podobat Bohu.

Pojetí karmy je založeno na jevu polarity – jeho prostřednictvím vesmír udržuje stav rovnováhy,

Není to stav setrvačnosti, jde spíš o dynamickou a neustále se měnící rovnováhu. Tato představa v sobě zahrnuje předpoklad, že individuální „duše“ /nebo v některých školách myšlení „entita“ / v sobě má příčinnou sílu, která nakonec nese plody, „následky“. Kvalitou, která tento proces vyvolává, je „vůle“ a celá struktura tohoto příčinného fenoménu se označuje jako „touha“. Na „touhu“ se můžeme dívat jako na využití vůle takovým způsobem, který má energii člověka zaměřit na projevení nějakého impulsu nebo myšlenky.  Celou myšlenku karmy samozřejmě není možno oddělit od teorie /nebo zákona/ reinkarnace.

Teorie reinkarnace, kterou ve svých parapsychologických „čteních“ vyložil slavný jasnovidec Edgar Cayce /spící prorok/, byly všechny „entity“ stvořeny „na počátku“ a periodicky se reinkarnují, aby se naučily základním duchovním lekcím: lásce, trpělivosti, uměřenosti, rovnováze, víře, nesobeckosti atd.

Podle Cayce k duchovnímu rozvoji často přispívá znalost základních univerzálních zákonů, jako je reinkarnace, karma, milosrdenství, „stejné přitahuje stejné“ a „mysl je stavitelem“. „Zákon milosrdenství“ je v Cayceových čteních jedním z nejdůležitějších. Stejně jako když srovnáme newtonovskou mechaniku s moderní jadernou fyzikou se zdá, že i zákon karmy působí na hrubší úrovni než zákon milosrdenství, který podle Cayce nahrazuje zákon karmy, když se člověk otevře „Kristovu vědomí“ v sobě.

Toto „Kristovo vědomí“ je lidskou zkušeností jednoty, kde už neexistuje reakce, protože se už neodbývá na úrovni, kde působí zákon polarity /nebo protikladů/. Když tedy přijmeme pojetí zákona milosrdenství podle Cayce, zjistíme, že zákon karmy není konečnou silou, která by byla základem našich životů. Přes to všechno může být užitečné karmu pochopit – co to vlastně je a jak působí. Cayce sám prohlásil, že „každý život je shrnutím všech dříve inkarnovaných „Já“ a že  „všechno, co jsme dřív nahromadili, jak dobré, tak špatné, je v této možnosti  /tj. V současné inkarnaci/ obsaženo“. Za tisíců svých dokumentovaných parapsychologických čtení

Cayce nejednou zdůrazňoval, že když člověk prožívá určitý typ problému nebo nějakou napjatou životní etapu, prostě se „setkává sám se sebou“ - musí se setkat s tou zkušeností, kterou vytvořil v minulosti.  Zákon karmy vyjadřuje v nejhrubší úrovni biblický axiom „oko za oko, zub za zub“. Není větší síly, která spouští karmu, než je síla touhy. Toužit může jen oddě-lené ego, protože bytostné „já“ /nebo duše/ je už v jednotě se vším a proto po ničem netouží. V zásadě nám zákon karmy říká „Nakonec dostanete to, co chcete“.

Samozřejmě ale nemůžeme pochopit důsledky svých tužeb, dokud je neprožijeme. Člověk může třeba toužit po hmotném bohatství. Tak se stane, že se v budoucnu narodí ve velmi bohaté rodině, která si může dopřát cokoli. Teď má co chtěl, ale je spokojený? Ne. Okamžitě se objevují další tužby, protože v povaze neklidné mysli je plodit přání. Fakticky si člověk může uvědomit, že toto okamžitě nabyté bohatství jej nejenže neuspokojuje, ale že se z něj může stát hrozné břemeno! Dokud byl chudý, neměl aspoň co ztratit, byl svobodnější. A teď, když je bohatý, se neustále strachuje, že ztratí to, co vlastně ani už nechce, ale přes to všechno je k tomu připoután. Pak se objevuje otázka: „Jak se může člověk zbavit /nebo být zbaven/ svých připoutaností, vzniklých tužbami, aby mohl být zase svobodný?“

/Velký anglický básník William Blake označil tyto vazby „za okovy, které vykovala mysl“/. Tato svoboda je vytouženým cílem všech cest k osvobození a technik seberealizace.

Edgar Cayce opakovaně prohlašuje: „Duch je tvůrce“. Stáváme se tím, kde naše duše se zdržuje. Když postupně dokážeme změnit naše chování a myšlení, když naše vědomí pomocí meditací naladíme na vyšší vibrace – nejen vlastnící ale i žijící zvolený ideál-, tehdy se začneme vymanit z pout a budeme schopni dýchat svobodně s rytmem života.

Myšlenku, že natální horoskop odráží to, co jsme učinili v minulosti, potvrzuje i čtení Edgara Cayce - „Protože, jak je dáno od samého začátku: planety, hvězdy platí pro znamení, roční období a roky, mnoho lidí může najít svůj těsnější vztah při rozjímání o vesmíru. Neboť člověk byl stvořen jako spolutvůrce Boha. Neznamená to, že je podle postavení hvězd dobrý nebo špatný, ale pozice hvězd ukazuje, co učinila jednotlivá entita podle božího plánu ve své pozemské činnosti, během doby, kdy byla člověku dána možnost vstoupit do materiální manifestace.“