Chronobiologická psychogenetika

Může nemocný, nešťastný či jinak osudem trápený člověk uspíšit svůj odchod ze světa, a tak se rychle vysvobodit z momentálního utrpení? Mnoho lidí si myslí, že všemu udělají konec. Ale mýlí se.

Proč se vůbec lidé dostávají do slepé uličky, kterou tak tragicky řeší?

V mnoha životech si nekalými skutky nastřádáme spoustu chyb, neřestí a zločinů, které pak podle zákona karmy musíme nastoupit k odčinění. Před vstupem do života na zem si úkoly volíme, nebo na ně přistupujeme. Musíme mít na zřeteli, že jsme si tuto tíhu vytvořili sami. Záleží nyní na tom, kolik jsme si jí nabrali na odpracování a vlastními silami si troufli zvládnout v tomto jediném životě. Plán života se sice z jiného rozměru zdá snadný, ale jakmile se nacházíme v „akci“, tváří v tvář před vážným rozhodnutím nebo v utrpení, nedokážeme se s nimi často vy-rovnat tak, jak by bylo třeba.

SVÉMU OSUDU NEUNIKNEME

V mnoha spisech, knihách, na přednáškách i jinde se často setkávám s otázkou, zda máme právo na sebevražedný odchod ze života. Z poznatků vlastní terapie jsem dospěla k jednoznačné odpovědi. Žádný člověk, ani těžce nemocný, nemá právo na tento akt. Život si nedal a nemá právo si ho brát.

Z filosofického hlediska je tato otázka dobře vysvětlena v Novém poselství z Prahy. Každý si připraví ještě větší utrpení tím, že musí splnit úkol života, který nedokončil a narodí se v postiženém těle jako mrzák. Postihne utrpením sebe a připraví bolest ještě všem svým blízkým milujícím duším i těm, ke kterým se posléze narodí.

Několikrát jsem byla svědkem nervového zhroucení a sebevražedných pokusů po ztrátě milované bytosti – manžela, dítěte, druha. Člověk má někdy pocit, že tuto tíhu neunese.

KOMU PATŘÍ NÁŠ ŽIVOT?

Stav zoufalství je většinou vždy vyvolán naprostým nepochopením principů života. Každý musí realizovat svůj životní plán a splnit své úkoly při příchodu na Zem.

Odvolání ze života v určitou chvíli, v určitém věku, je neodvolatelné. Zrození, ve kterém se nacházel, splnilo účel. Byl hotov se svou „prací“. Musí se třeba narodit jako vnuk či vnučka, aby mohl dál uskutečňovat svůj vývoj v dalším zrození. Také je nutné si uvědomit, že se při odchodu například dítěte či životního druha plní karmická vyrovnání. Rodiče v některém minulém životě dítě utratili, odložili nebo jinak zničili a nyní musí pocítit, jak je vzácné. Může tu být obsažena i celá škála dalších karmických důvodů.

Nikdo nám nepatří, ani dítě ne. Naším úkolem – přímo povinností – je postavit ho do života, dát dobrou výchovu základ ke správnému charakterovému vývoji – a víc nic. Právě tak není naším vlastnictvím partner, milenec, kdokoli, koho máme rádi. Nemáme právo ho držet, zasahovat mu do života, přivlastňovat si ho, vyčítat „tys mi slíbil, že se o mně postaráš“ a podobně. Při sezení to výstižně vyjádřila jedna dívka: „Mám pocit, že jsme tu jeden druhému jen půjčeni, někdy jen na krátkou chvíli. Vlastně patřím jen sama sobě a Bohu“

Čím je naše sobectví, majetnický pocit či závislost silnější, tím větší je pak naše bolest ze ztráty toho, koho „vlastníme“. To se ostatně týká i jiných věcí a hmotných statků. Tento postoj samozřejmě nebrání v tom, abychom všechny a všechno vřele milovali.

KDE HLEDAT POMOC?

Na sebevraždu by neměl nikdo ani pomyslet. Sebevražedné myšlenky při-tahují negativní vibrace jiných sebevrahů. Proto hned první myšlenku na zničení svého těla je nutno vyprovodit „za dveře“ a každou nepříjemnost trpělivě přečkat. Totální nechuť k dalšímu životu, touha utéci ze všeho a od všeho nás vždycky usvědčuje z toho, že jsme si troufli vzít o něco víc těžkostí, než na co nám síly stačí.

Nelze z toho nikoho vinit, nelze dezertovat. Není kam. Útěkem můžeme jenom zhoršit svoji budoucnost. Sebevrah dlouhou dobu po provedeném činu prožívá hrůzné „divadlo“, které si připravil. Všechno se mu stále vrací – vědomí tvoří myšlenkou a lituje toho, co udělal, protože už ví, že nic nevyřešil.

Poznává, že stejně musí všechno zpracovat, že se jen zdržel ve svém vývoji a připravil si nejeden další život s ještě větším utrpením. A možná další zrození v těle mrzáka. Nesnesitelné zoufalství, stav vyčerpanosti a všechny další těžkosti jsme volili právě proto, abychom pochopili, že na to nejsme sami.

Neznám lepší radu, než se v takové situaci obrátit o pomoc nebeského Otce: „Proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno.“ Třeba se nevrátí, co jsme ztratili, ale pochopíte cestu ven z problému, nebo bude snadnější. A pokud vůbec v nic a v nikoho nevěříte, ani v to, že žijete a dýcháte, počkejte....

Vlak života jede dál. Na příští stanici přisedne milý člověk, podá vám ruku a řekne, že je mu s vámi dobře. A vám s ním. Situace se pokaždé nějak vyvine a lépe ji projít tak, jak ji máme naplánovanou ve „vesmírném computeru“. Nemáme právo toto boží dílo zničit.