Chronobiologická psychogenetika

Sebevražednou myšlenku by neměl nikdo nikdy ani vytvořit, protože přitahuje mimo jiné stejnou vibrační hodnotu ostatních sebevrahů.

Myšlenku na zničení svého těla je zapotřebí okamžitě zapudit a každou nepříjemnost trpělivě přečkat. Totální nechuť k dalšímu životu, touha utéci z toho nebo od toho nás usvědčují, že jsme si troufli vzít o něco více těžkostí, než na co nám stačí síly. Ale třeba je právě toto naším úkolem.

Nelze nikoho vinit, ani není možné dezertovat. Není kam. »Útěkem « můžeme svou budoucnost jenom zhoršit. Sebevrah dlouhou dobu po provedeném činu prožívá hrůzné zážitky, které si tím připravil.

Všechno se mu stále vrací a lituje toho, co udělal, protože už ví, že nic nevyřešil. Poznává, že všechno stejně musí zpracovat, že se jen ve svém vývoji zdržel, připravil si další život v ještě větším utrpení a následující zrození v poškozeném těle. Musí projít i všechna psychická utrpení, jež svým činem připravil lidem, kteří ho milovali a citově a psychicky pak strádali.

Pracovala jsem s osmnáctiletým chlapcem, od narození ochrnutým na obě nohy. Celý život trávil na vozíčku.

Vracím ho do minulého života, abychom nalezli důvod postižení.

„… Myslím jenom na to, že tu nechci zůstat. Bez ní nemá smysl žít.“ (Pláče.)

„Co se s ní stalo?“

„Před pár dny ji pochovali. Zemřela na rakovinu. Nemám nikoho rád, jenom ji, nikdo mě neměl tak rád… Už ji nemám. „ (Opět pláče.)

Pak následuje mnoho nesouvislých a protikladných myšlenek.

„… Jdu ulicí, potkávám nějakou ženu, je mi nepříjemné, že vidí, jak jsem ubrečený… Za městem je trať… půjdu za ní… Teď…“ (Ruce vyhazuje rychle před oči, zvrátil se, svinul do klubíčka, přestal dýchat.)

„Jdi dál,“ pobízím jeho vědomí.

„Stále se mi vrací ten náraz. Jako zaseknutý film… Je to nesnesitelné.„

„Posuň se dál.“

„Dívám se na rozbité tělo, vím, že jsem to já. Je to odporné.

Přibíhají lidé z vlaku a z domků u trati. Slyším všechno, co říkají. To je také hrozné.“

„Co říkají?“

„Nadávají mi, odsuzují mě… Ne, to jsem nechtěl… Ji nikde nevidím, asi je jinde. Rozhlížím se… Vidím matné Světlo, to se přibližuje a ptá se mě: Cos to udělal? Ukazuje mi rodiče, oba sourozence a kamarády.

Všichni mi jakoby defilují před očima… Vlastně nemluví, je to taková telepatická řeč. Chci vědět, kde je ona, před očima mi běží obrazy mojí dívky… Je v bílém, ale jakoby v obrovské dálce, kam nemohu. Tam nemám přístup. (Pláče.) Světlo se vzdaluje, ocitám se ve tmě. Ruší mě nepříjemné zvuky.“

„Jdi k početí.“

„Ujímá se mě jakýsi starý pán a mám pocit, že mi pomáhá hledat rodiče, abych se mohl narodit. Vím, že to bude velmi zlé, moje tělo bude zkroucené, narodím se špatný. Nebudu se jim líbit a nebudou mě mít rádi. Ale musím jít.“

Velmi litoval toho, že nic nevyřešil a připravil si jenom strašné utrpení pro celý další život. Líbí se mu sport, hlavně horolezectví. Trpí tím, že ho může sledovat pouze v televizi. Svoje problémy by už takto nikdy neřešil.

Tento chlapec »zapadl« i do genetického pole svého rodu. Dědeček a teta spáchali sebevraždu.

Je lépe každou nepříjemnost trpělivě přečkat. Vlak života stejně jede dál. Na příští stanici třeba přisedne milá dívka nebo příjemný muž, podá nám ruku a řekne, že je mu s námi dobře. A nám s ním.

Situace se vždy nějak osudově vyvine a je lépe ji projít tak, jak ji máme naplánovanou ve Vesmírném »computeru«. Nemáme právo tento záměr ničit, a to ani ve jménu rádoby ušlechtilých pohnutek.

Dívám se na něžnou tvář desetiletého chlapce, jehož tělo leží přede mnou ochrnuté. Postupně přestává ovládat i ruce. Zkoncentrovaným vnitřním pohledem vnímám japonskou tvář. Temné vlasy, silné obočí ubíhá ke skráním, pod ním šikmé oči. Stáří asi třicet let. Kamikadze.

Můj vnitřní hlas opakuje: Kamikadze, kamikadze. Momentálně se mi k tomuto sdělení nic nevybavuje.

Čekám. Vedle mne tikají hodiny. A zase ten obraz Japonce, ještě výraznější. Kamikadze, ano už vím. Zničil si své krásné tělo. Dobrovolně?

Asi ano, protože jinak by nenesl odpovědnost.

Čas pomalu ubíhá a my se nemůžeme hnout z místa. Stále jsme v současném životě. Stále jen opakuje: „ Vidím tmu, jen tmu, nic není barevné, ani nemá tvar.“ Teprve čtvrté sezení přináší trochu světla.

Je malý, tříletý, běhá mezi jahodami. Jsou červené a voní… Běží lesem, má nesmírnou radost z pohybu… Snažím se o posun v čase, ale nedaří se mi to, nechce opustit volnost, svobodu svého ještě nespoutaného těla.

Pátý rok života přinesl zvrat. Rodiče s láskou ukazovali chlapci veliká letadla na letišti. Některá z nich startovala, jiná se vracela.

Zvuk, barva i tvar oživily vzpomínky dávné paměti minulého života.

Za rok navštívili stejné místo, tentokrát už nesli malého Káju v náručí. Nohy začaly vypovídat službu.

Při dalším sezení se mi konečně podařilo posunout chlapce v čase zpět před nepřekročitelnou tmu.

„… Stojím u letadla, vylézám nahoru po schůdkách, zkouším řízení, vylézám, obcházím ho, je mi ho líto… Je krásné, je ho škoda.“

„Na letišti jsi sám?“

„Ne, jsme dva… Jdu ke zdi, on jde za mnou. Beru štětec a kreslím na něm zkřížené čáry. Pak on označí křížem mě.“

„Kolik je ti let?“

„Třicet dva… Jdu zpět do letadla. Je tak malé, že se do něj sotva vtěsnám. Jsem pilot, navigátor i ostřelovač v jedné osobě… Roluji…

Už jsem se odlepil.“

Je velmi dlouho ticho. Nekonečně dlouhý čas a jakoby nekonečná vzdálenost. Vidím moře, letadlovou loď a jeho letadlo.

„Nalétáváš na letadlo? „ (Pokouším se zjistit, zda je možné ovlivnit děj sugescí.)

„Ne, ne, ne, cílem je loď na moři. Je to americká loď… Přesný zásah, náraz, slyším třesk, následuje exploze, vidím oheň… Dívám se na svoje rozbité tělo, vidím roztříštěné letadlo, hoří. Běží sem lidé a shazují ho do moře… Potápím se ke dnu… Světlo… vzdaluje se… jsem ve tmě…“

Poničená energie přežije. Vědomí přežije všechno. Mělo ještě sílu stvořit a udržet malé, batolící se tělo, ale nemělo už sílu pokračovat.

Od pěti let se dostavuje atrofie svalů. Sílí úměrně s tím, kolik energie je třeba na tvorbu stále většího a většího těla, ale té se nedostává…

Deformace buněk se prosadila.

Vnímám paradox. Svět je stejně zvláštní. Na chlapcově tričku září krásná americká vlajka. Na otázku, jaký vztah mák Americe, odpovídá:

„V Americe bych chtěl žít.“

Tisícinásobné šílenství japonských pilotů ve 2. světové válce je všeobecně známé. Víra ve znovuzrození je u východních národů široce rozšířená. Ano, mají pravdu, znovu se narodí. Jen se mýlí v té nejdůležitější věci: záleží totiž na tom, jakým způsobem život skončí. Takový život je pak očekává po návratu na zem. Přirozená smrt přináší přirozený zrod a vývoj, sebevražda, ať je jakkoli motivovaná, je zničením zdravého těla a nese podobné karmické důsledky jako vražda či jiné provinění. Skok pod vlak, pád z výšky nebo jiný způsob rozbití těla způsobuje invaliditu po narození, někdy i postupnou atrofii během života.

Měla jsem možnost porovnat tuto zákonitost s případem chlapce, který »přežil« výbuch atomové bomby v Nagasaki. Abych to upřesnila, nezemřel při samotném zásahu, ale utrpěl popáleniny a hlavně strašný nervový šok. Utíkal z místa, lezl po čtyřech, křičel bolestí.

Sledovat tento návrat byl i pro mne značný nápor. Vytřeštěné oči prozrazovaly nelidský strach. Spadl do nějaké jámy, z níž už neměl sílu vylézt a kde také zemřel. Chlapec trpí v tomto životě ekzémy po celém těle, nervovou labilitou a mnoha psychickými fobiemi, jako jsou úzkostné stavy při pohledu na oheň, strach ze samoty, obavy z lidí, panika při silnějších zvucích a další.

Co se asi stane s naším vědomím, otiskem našeho energetického těla, když se při přímém zásahu atomové bomby samo v mžiku změní v energetickou substanci? Musí to být příšerný šok, naprosto nepřipravené uvolnění z těla, které může patrně nastolit těžkou nervovou labilitu při dalších zrozeních.

Jednou nám náš učitel dějepisu řekl: „Nevymýšlejte nikdy zbraně!

Těmi se zabíjí. Každá zbraň, která byla vyrobena, byla i použita a ten, kdo to zavinil, to také dostane zpět.“ Tuto větu si pamatuji celý život.

Měla jsem možnost vidět mnoho astrologických výpočtů lidí, kteří zničili svůj život a nyní jsou postiženi invaliditou. Zajímavě se objevoval jejich radix: všechny planety byly při jejich zrození pod obzorem.

Varuji, aby se se stejnými obrazy nenarodili všichni ti, kteří nyní rozhodují o osudu národů a celého lidstva.