Onemocnění a smrt jako znamení osudu
Nemoc je nejčastější formou, jak naplnit osud. Stav nemoci náleží spíše k pasívním učebním krokům, které mají člověka seznámit s dosud nepřijatou skutečností. Nemoci jsou vždy nositeli informace. Neexistují nesmyslné nemoci. Ukazují nám, kde jsme opustili svou dráhu, ukončují započaté omyly, nutí k otázkám. Léčit znamená vzít si z nemoci tuto informaci. To předpokládá, že se člověk ptá po jejím smyslu.
Být nemocen znamená, že člověk vypadne ze svého zavedeného řádu, znamená to, že už nežije podle zákona. Tento stav nemoci se ohlašuje symptomy.
Symptomy mají signální funkci a mohou nám - když je pochopíme správně - ukázat cestu k nemoci a jejímu vyléčení. Symptomy samy o sobě nejsou žádné onemocnění. Přimět je k ústupu je tedy to nejméně důležité.
V technice existuje mnoho varovných systémů, např. červené světlo na chladícím boxu, které se rozsvítí, když teplota uvnitř příliš stoupne. Žádný rozumný člověk nepůjde nikdy při rozsvícení tohoto světla k boxu, nevyšroubuje žárovku a nebude po zhasnutí světla hrdě prohlašovat, že chladící box spravil. Při "opravě" člověka se však tento groteskní postup neustále opakuje. Sotva se rozsvítí nějaký symptom, už ho lékař odstraňuje a vydává ten trik za úspěšné léčení.
Psychoanalytik Sigmund Freud tvrdil, že například ten, kdo se stal účastníkem vážné nehody a setrvává potom dlouhodobě na invalidním vozíku, byl k této fatální nehodě nasměrován svým podvědomím, aby tímto rychlým a účinným způsobem případně "unikl" povinnosti hrát obtížnou roli zdravého člověka.
Psychiatr Dr. Hammer tvrdí, že jakákoli nepříjemná situace vzniká v našem životě proto, abychom se například zastavili, abychom tuto situaci do morku kostí prožili a objektivně pochopili, a poté se z ní s nově nabytým poznáním posunuli na vyšší hodnotovou, sociální či mravní úroveň. Když tohle vše učiníme správně a bez negativních emocí, důvod tohoto přechodného zastavení spontánně pomíjí, takže se znovu ocitáme na cestě vzhůru po životní spirále a žijeme v podstatě šťastněji, plněji a smysluplněji. Pokud se však takovému postupu bráníme, promění se náš život spíše v bolestnou, trudnou, nezajímavou, obecně neprospěšnou a vlastně nesmyslnou pouť.
Jiný psychiatr, Dr.Cornick je mimo jiné zastáncem teorie, že lidé, kteří umírají předčasně na zhoubné choroby, jsou povětšinou osobnostmi, které nejsou se svým životem spokojeny a vlastně tak spěchají víceméně dobrovolně k příštímu a snad i šťastnějšímu převtělení tím, že si zhoubné bujení svou psychickou energií podvědomě sami vyvolají.
