Postižené dítě a karma
NEZAPLACENÝ DLUH
Příčiny osudových mentálních postižení jsou různé. Jde o poruchy s příčinou v dědičnosti či v karmickém předurčení. Samozřejmě zde hrají roli i jiné faktory, ale výše uvedené jsou hlavní. Jednou z možností jejich řešení je ústavní péče o postižené děti. Někteří rodiče to odmítají a starají se o postiženého přes všechny překážky, které se jim staví do cesty.
Domácí péče je pro postižené dítě daleko lepší, ale lze pochopit, že je mnozí rodiče raději svěří odborné péči. Bývá to často motivováno snahou o zachování rodinných vztahů. „Odložení“ dítěte významně omezuje možnost působit na ně a v mnohém také omezuje dopad, který má jeho existence na vyrovnání karmických vztahů, jak se o tom zmiňujeme dále.
Karmický zákon /tedy podle mnohých hlavní příčina toho, co vnímají rodiče nemocného dítěte jako neštěstí, které je z ničeho nic postihlo/ se v mentálně posti-ženém dítěti projevuje na jedné straně jako trest za určitá minulá provinění, na druhé straně jako nabídka na vyrovnání dluhů pro životy příští. Je na každém, aby posoudil, do jaké míry mu stojí za to vzít na svá bedra kříž starosti o dítě, které nejenom sobě, ale hlavně těm okolo připomíná něco, co si jen tak nemohou uvědomit, ale co má zásadní význam pro další životy, které bude nutno prožít.
Všechno, co směřuje pryč od odpovědnosti a naopak je prodchnuto nevůlí plně se angažovat v takovém případě, jenom zvyšuje podíl „nezaplaceného dluhu“ a tak nám zakládá na další utrpení. Ať tak či onak si musíme uvědomit, že postižené děti žijí s námi a je třeba se s tím vyrovnat na úrovni hodné bytostí vyznávajících vyšší duchovní a mravní principy.
NORMÁLNÍ A „NENORMÁLNÍ“
Pod pojmem „nenormální“ si představujeme dítě, které „se liší od jiných“ , či „nemůže dělat co všichni“ prostě „je divné“. Mezi mentální poruchy ale mnohdy zařazujeme i odchylky, které nemusí být nemocí. Pouhé vybočení ze statistického „normálu“ nám stačí. Přitom takové dítě roste do bytosti, která by se v jiném společenství možná uplatnila.
Na rozdíl od statistické většiny, která si na svém stavu mysli vybudovala civilizaci a tak zdárně pěstuje, z pokolení na pokolení, vlastní „úchylku“. Tímto názorem rozhodně nechci zlehčovat závažnost mentálních poruch. Je třeba vždy brát v úvahu základní rovinu osobnosti mentálně postiženého, jako je např. absolutní nesoběstačnost v životě, a to za jakýchkoliv okolností.
To bezpochyby vyřazuje nemocného z běžného života a činí jej plně závislým na okolí. Na druhé straně však musíme uvážit, že se lidstvo nachází ve stadiu stále se prohlubující specializace, která činí do jisté značné míry závislými na ostatních nás všechny, a rovněž že o čím výjimečnější jev jde, tím osamělejší a závislejší je člověk i v případě, že se nejedná o mentální odchylku v medicínském slova smyslu.
VZTAH K POSTIŽENÉMU
Chování nejbližších osob k postiženému vydává svědectví o míře jejich milosrdenství a útrpnosti. Bezpochyby se zapíše nesmazatelným písmem do jejich karmického osudu. Existence takového případu je bezpochyby odrazen dřívějších osudů. Mentálně postižené dítě je v kosmickém projevu cosi jako zrcadlo svědomí. Jako by nám v jednom okamžiku říkalo, že „takto jsme změněni k vlastnímu nepoznání my sami“, když k němu nenalézáme cestu a jsme netrpěliví až zlí.
Na druhou stranu můžeme díky němu objevit své nejlepší já. Ten, kdo nechce poznat hloubku tohoto poznání, půjde po povrchu jevu a řekne, že mentálně postižený je prostě nemocný a takový musí být v komplexní lékařské péči, dokud se nevyléčí – čímž ho odsuzuje k doživotní roli handicapovaného.
Hlubší člověk ovšem poznává jiné rozměry duše takové bytosti a hledá v ní odpovědi na otázky, které nedokáží rozluštit ani ti „nejzdravější“ a „nejchytřejší“. Doporučuji, abychom se k našim bližním, kteří se z různých příčin na tento svět dostali, chovali jako onen „hlubší člověk“. Nejen proto, že se to v součtu karmických účtů „vyplatí“. Vždyť to jsou lidé, kterým byl prostě dán jiný vklad. A jiný nemusí znamenat horší.
