Chronobiologická psychogenetika

Dne 18.12.1990 přišel k mistru Reiki Josephu Clayovi, který měl svou ordinaci v samém centru New Yorku, v místech, kde se protíná Pátá Avenue s Pětačtyřicátou ulicí, pan William Grass, pětapadesátiletý muž, jenž neúspěšně absolvoval už dvě chirurgické operace rakoviny prostaty a další radikální léčbu. Grass byl zažloutlý v obličeji, ztrácel na váze a vypadal doslova jako chodící mumie. Podle jeho vlastních slov mu zbývalo už jen několik dnů či týdnů života.

„Chci zkusit všechno,“ řekl udivenému Clayovi, „pokud mi k tomu ještě zbývá nějaký čas. Řekli mi o vás, že máte uzdravující ruce, a prosím vás tedy, abyste mě uzdravil, na penězích mi z pochopitelných důvodů vůbec nezáleží...“

Grass náležel do skupiny oněch dvaceti či třiceti procent pacientů, jimž operace prostaty, chemoterapie, ale ani ozařování kobaltem nepřinesly kýžený uzdravující výsledek. Proto v něm jeden proslulý a úspěšný chirurg po dvou neúspěšných zásazích spatřoval ono nepříjemné čísílko ve své operatérské statistice, jež hrozilo odehnat další přicházející movité pacienty. Tento problém vyřešil slovutný lékař jednoduše, ale efektivně – poslal totiž pana Grasse umřít domů....

Grass onemocněl v roce 1988 a jeho stav se postupně zhoršoval až do chvíle, kdy mu lékař diagnostik dr.Bernhard otevřeně přiznal, že jeho situaci považuje za beznadějnou, takže by si měl uspořádat svoje poslední věci a brát ve zvýšené míře utišující prostředky. Grass vskutku trpěl nesmírnými bolestmi, ale utišující léky přijímal dosud jenom omezeně, protože měl strach z následné duševní apatie, jež by mu zabránila bojovat až do posledního dechu. V koutku duše totiž stále hýčkal naději na uzdravení. Nemohl připustit, že by ve svém věku odešel z tohoto světa jen tak bez boje, apaticky, jako ovce kráčející pod řezníkův nůž. Nedovedl si vůbec představit, že by naráz mělo zaniknout celé jeho nitro a on sám by se měl proměnit ve zcela mrtvou hmotu, když dosud žila jeho milovaná maminka. Nemohu připustit, aby hleděla  do mého hrobu.....

Mistr Reiki Joseph Clay byl na podobné pacienty zvyklý. Přicházeli totiž až ve chvílí, kdy všechny takzvaně osvědčené metody praktické medicíny selhaly a oni se z ničeho nic ocitli v beznadějné situaci. Zanevřeli pak na pragmatické doktory a profesory tím důkladněji, čím více jim předtím věřili, a začali se poohlížet po možnosti rychlého a konkrétního léčebného zázraku. Léčili se rovněž na vlastní pěst různými dietami, navštěvovali kliniky tzv. Celostní medicíny, kde jim radili, aby si z úst nechali nejprve odstranit amalgamové plomby, v nichž prý je jedovatá rtuť.

Aby jedli přírodní minerály a biopotraviny, nestresovali se v zaměstnání, přešli na makrobiotickou stravu a žili veskrze přírodním životem. Jenže Grass byl toho názoru, že návštěva zubaře, konzumace obilovin a pobyt na venkovském vzduchu ho už rozhodně nestihnou zachránit, a kromě toho nevlastnil takový majetek, aby mohl platit vysoké účty majitelům kliniky celostní medicíny, kde se za jediný den pobytu účtovalo až sedm set dolarů....

Když už Grass běhal po doktorech a senzibilních léčitelích drahnou dobu, naráz pochopil, že mnoha z nich kvete obchod spíše z prodeje falešné naděje ne-vyléčitelně nemocným, než ze skutečné pomoci těžce chorým a umírajícím, a že se přesto vůbec nestydí inkasovat závratné částky od lidí, kterým už vskutku není pomoci. Poznal rovněž, že nevyléčitelně nemocní pacienti sami rádi a dobrovolně přeplácejí a uplácejí doktory v domnění, že je za takové sumy přece nemohou jen tak odepsat a poslat je s lehkou myslí rovnou do pekla....

Grass zažil na klinikách opravdu leccos, avšak přesto zůstal osobnostně nezlomen. Psychicky se spíše zocelil, třebaže spatřil na vlastní oči až příliš mnoho duševního i fyzického utrpení, cizího umírání a cizích smrtí. Viděl umírat mladíky, kteří mu ještě před několika dny vyprávěli o své naději na vyléčení, a přesto je za pár dnů vezli do márnice, takže se jejich odvážná slova proměnila v nicotu.

Seznámil se i se zralými muži, které nikdo předtím v životě neobelstil a kteří si byli nezvratně jisti, že stojí doslova na prahu vyléčení, ale pak zemřeli tak rychle a nenadále, že se ani nestačili rozloučit se svými blízkými. Viděl umírat děti a také krásnou mladou dívku, jíž její mládenec přinesl k nemocničnímu lůžku den před smrtí kytici rudých růží. Ale přesto se z této krásky stala, navzdory nesmrtelné a věčné lásce, za dvacet čtyři hodiny jen bílá mrtvá socha.

Slyšel rovněž od nevyléčitelně nemocných spolupacientů zajíkavá vyprávění o tom, jak uplatili svoje lékaře, aby jim nasadili účinnější, ale nesmírně drahé léky, na které neměli s ohledem na vlastní nemocenské pojištění žádný nárok, ale ti často zemřeli ještě předtím, než se jim oněch „zázračných“ nedostupných léků vůbec dostalo.

Grass se rovněž naučil poskytovat jiným nemocným pevnou falešnou naději na uzdravení a sám si bral od jiných stejnou víru ve vyléčení, třebas mu vydržela od rána sotva do dopolední svačiny. Protože si byl jist, že se bez této falešné na-děje nedá žít, naučil se ji přijímat, ale i rozdávat doslova na potkání.....

Pak se však čistě náhodou dozvěděl o duchovních principech léčitelů Reiki, když si totiž jeden z jeho synovců díky Reiki vyléčil chronickou jaterní chorobu s lupénku, jimiž trpěl od dětství, a to vše doslova za pár dolarů a bez pompy, již obvykle úspěšný terapeut sám vyvolává. „Princip onoho léčení spočívá v tom“, vysvětlil mu synovec, „že nemocnému místu je dodána pozitivní energie, takže se pak pronikavě zvýší schopnost tkáně, aby se sama s nemocí vypořádala“.

Dozvěděl se tak o Josephu Clayovi, který konal léčitelské zázraky s podobnou skromností, s níž každý pekař vystavuje svoje housky v krámě. Dozvěděl se však i to, že terapie prostřednictvím Reiki je ordinována jen těm osobám, které o ni požádají. Že tedy není nikdy vnucována, takže zůstává na pacientovi, aby v její příznivé působení uvěřil a podrobil se jejím zákonitostem.

Clay požádal nemocného pana Grasse, aby ulehl na lůžko, a pak ve tříminutových sekvencích přikládal svoje dlaně na jednotlivá místa pacientova těla. Nejvíce času však vyhradil tříslům a břišní krajině nemocného, kde bujel zhoubný nádor.

Pan Grass přitom pociťoval, jak z dlaní terapeuta Claye vystupuje nesmírně intenzivní teplo. V některých chvílích se ho dlaně dotýkaly, v jiných momentech teplo dlaní pociťoval i na vzdálenost několika centimetrů. Neznámá energie a onen proklamovaný osobní magnetismus tu byly, to se zdálo nezpochybnitelné. Cítil je, vnímal je každým pórem svého těla, každičkým nervem.

Zapomněl v té chvíli i na fakt, že bude nucen už záhy zemřít, zapomněl na svou bolest, na předurčenost příštího bolestného umírání. Zapomněl na všechno, protože se mu hned po ránu paradoxně zachtělo spát. Měl však strach usnout, což je obvyklý fenomén vnucující se umírajícím, protože ti mají strach, že se už ze spánku neproberou a propasou tak poslední okamžiky svého života, ve kterých by si třeba ještě stihli vybavit ty nejkrásnější prožité okamžiky a největší lásky.

Pan Grass neusnul a uchovával svou mysl spíše v jakémsi slastném obluzení......

Po necelé hodince předávání energie se mistr Reiki pan Joseph Clay s pacientem rozloučil se slovy: „Večer vám pošlu další energii...“

Pošle mu energii na dálku? Pan Clay se však přesvědčivě usmíval a vysvětlil panu Grassovi, že se naše těla chovají podobně jako přijímače a vysílače, vyznačují se tedy schopností přijímat „bezdrátově“ energii i na poměrně značné vzdálenosti. Řekl, že pravidelně léčí pacienty, kteří jsou od něho vzdálení tisíce mil a nacházejí se třeba i na jiných kontinentech.

Pan Grass nevěřícně zíral, jenže když po dvaadvacáté hodině ulehl ve svém domě k spánku, naráz pocítil, jak se jeho břicho a třísla zalévají nezvyklým teplem. Zmáhala ho ospalost, avšak tentokrát se už spánku neubránil. Ráno pocítil znatelnou úlevu, proto se znovu neprodleně dostavil do Clayovi ordinace a tam s nesmírným rozrušením vyprávěl o svých večerních „tepelných“ prožitcích. Připustil, že tuto noc prospal v jednom kuse bez probuzení až do rána, což se mu už celou řadu měsíců nepodařilo, protože ho vždy budily bolesti anebo úporné nutkání k močení.

Obdobný způsob terapie pokračoval i v dalších dnech, jež přinesly nemocnému znatelný ústup bolestí a nečekaný příliv čerstvých fyzických i duševních sil. Mistr Reiki Joseph Clay účtoval panu Grassovi za takzvané celkové ošetření metodou Reiki v trvání přibližně tři čtvrtě hodiny 50 dolarů a za posílání energie Reiki na dálku navíc 25 dolarů, což klient vzhledem ke svým minulým platebním zkušenostem považoval za spíše symbolické částky.

Joseph Clay se kupodivu neostýchal mluvit o penězích, avšak nehovořil o nich takovým způsobem, jaký používali jiní léčitelé. Vysvětlil totiž svému pacientovi, že učení Reiki sice uplatňuje zásadu o neziskovém dodávání pozitivní energie nemocným, terapie obecně však nesmí nikdy probíhat bezplatně. Proto se účtují nikoli horentní, ale spíše symbolické ceny. A že nejde o placení za energii, ale spíše za čas, který stráví léčitel s pacientem, za čas, který určitě má obecnou finanční hodnotu.

Terapie prostřednictvím Reiki probíhala s plánovitými přestávkami sedm týdnů. Pan Grass nejenže nezemřel, ale nabyl nových fyzických i duševních sil. Po třetím týdnu vymizely urputné bolesti, takže konečně začal dobře spávat. Po čtvrtém týdnu aplikace energie Reiki se jeho pleť probarvila a on začal přibývat na váze. V pátém týdnu léčby získal dojem, že jeho subjektivní potíže začaly ustupovat. Vyměšování moči už nebylo tak bolestivé a frekvence se upravila na počet obvyklý u zdravého člověka. V šestém týdnu si byl pacient zcela jist, že je zcela zdráv, v sedmém týdnu usoudil totéž mistr Reiki Joseph Clay a ukončil léčbu.

Klinický obraz onemocnění prostaty pana Grasse není znám, protože ten už nikdy nenavštívil svého diagnostika dr. Berharda. Protože však pan William Grass dal o sobě vědět panu Clayovi vánočním blahopřáním ještě v roce 1994, dá se obecně usoudit, že nemůže být příliš nepříznivý.