Chronobiologická psychogenetika

Josip Broz se narodil v 7. května 1892 v chorvatské vesnici Kumrovec. Datum narození není spolehlivý, v některých astrologických databázích je 19. května, podle mně je to pravděpodobnější, protože se mi nezdá, že s Melancholickým fyzickým temperamentem by mohl být tak energický a dožít tak dlouhého života. 

Otec byl Chorvat, matka Slovinka a kromě Josipa měli ještě dalších 14 dětí. Jméno Tito, pod kterým ho znal celý svět, začal používat až ve třicátých letech. Za druhé světové války se Tito stal vůdčí osobností ozbrojeného odboje proti německým a italským okupantům. A nejenom proti nim; v paralelně probíhající občanské válce sváděl boj se srbskými četniky i chorvatskými ustašovci. Vůdce osmisettisícové partyzánské armády

Tito se na konci války těšil pověsti národního hrdiny a v březnu 1945 byl jmenován předsedou vlády. Ambiciózní politik jevící tendenci prosazovat na Balkáně vlastní vůli musel nevyhnutelně narazit na Stalinův odpor. Ten vyvrcholil v roce 1948 vyobcováním Jugoslávie z tábora komunistických zemí. Sovětský diktátor dokonce uvažoval o Titově vraždě, než však mohl atentát uskutečnit, dostihla smrt jeho samotného.

Když J.B. Tito zemřel a byl dne 4.5.1980 pohřbíván, přišli ho na poslední cestě vyprovodit čtyři králové, jednatřicet prezidentů, šest princů, dvaadvacet ministerských předsedů a sedmačtyřicet ministrů zahraničních věcí. Významní hosté přicestovali na pohřeb slavného komunistického předáka ze 128 zemí světa bez ohledu na své politické přesvědčení. Význačných smutečních hostů bylo podstatně více než na někdejších pohřbech britské královny Viktorie, Johna F. Kennedyho či W.Churchilla.

Čím si diktátor Tito zasloužil tolik posmrtné úcty? Především byl posledním z vojevůdců II. světové války. Přežil ty, s nimiž úspěšně bojoval i úspěšně spolupracoval: Hitlera a Stalina, Roosvelta, Churchilla, Trumana i Maa. Byl rovněž vůdcem, který nikdy nekapituloval ani v těch nejkrvavějších bitvách. např. Na řece Sutjesce, kde padlo víc než 30 tisíc jeho spolubojovníků a kde málem našel smrt i on sám.

Carter o Titovi řekl, že byl velmožem na světové politické scéně. Korejský komunistický diktátor Kim označil Titovu životní dráhu za hvězdnou, méně úspěšný diktátor Ceausescu prohlásil, že Tito je pro něho nedostižným vzorem. Ten měl ovšem svatou pravdu, protože na rozdíl od Tita nezemřel v posteli. Kurt Waldheim prohlásil Tita za skromného velikána. Margaret Thatcher za sjednotitele a ochránce Balkánu. Brežněv uronil nad Titovou rakví snad upřimnou slzu, i když podle jeho názoru Tito za svého života „příliš zlobil“ své socialistické spojence a působil zmatek v jinak jednotné komunistické rodině.

Smrtí velkého jugoslávského vůdce byli však zarmouceni zejména všichni Jugoslávci a ze všech republik zněly stejné plačtivé pohřební zpěvy, protože Tito byl důsledně nadnárodní a vedl Jugoslávii bez větších otřesů několik desítek let. Přivedl ji k prosperitě a mezinárodní autoritě a dokázal uhladit vzpomínky na bratrovražedné konflikty, kterými jsou dějiny Balkánu doslova přesyceny. Udržel na uzdě nacionalisty, kteří chtěli vytloukat politický kapitál z posledního etnického vraždění, k němuž došlo v průběhu druhé světové války.

Lidé upřimně plakali nad Titovým skonem a v duši jim hlodal neklid. Kdo přijde po něm? Uvažovali. Kdo zabezpečí klid a pořádek? Nezmocní se vlády nad Jugoslávií nacionalisté? Nepropuknou bratrovražedné spory? Nezačnou řádit ustašovci? Nevznikne v Kosovu epicentrum rozkladné nákazy?

Tito sám vymyslel průběh svého pohřebního obřadu a do posledních detailů diskutoval s architekty o tom, kde bude a jak má vypadat místo jeho posledního odpočinku. Titova hrobka byla hotova dávno předtím, než do ní bohumilý diktátor ulehl. Nachází se v Bělehradě, pod podlahou jedné z osmi budov prezidentské rezidence, v tzv. Květinovém sále, pod terasou, vedle níž se vrší okrasné keře, květiny a stříhané stromky. Titův náhrobek je velice prostý a dekorován jednoduchým nápisem: JOSIP BROZ TITO 1892 – 1980

Většina planet na východě: člověk individualista, který jde podle své hlavy a neposlouchá nikoho. Většina planet, i s ascendentem v mužských znameních - dokáže řídit, rozhodovat a vládnout. V horní hemisféře: orientovaný na vnější svět, soukromí a rodina nejsou středobodem jeho zájmů.

Titova hrobka byla dnem i nocí střežena celých dvanáct let, tedy od 7. května 1980 až do konce jugoslávského státu v roce 1992. Když byly stráže ostentativně staženy, zůstal hrob bez trvalé ochrany, nicméně byl i nadále hlídán objekt, v němž se místo Titova odpočinku nacházelo. Záhy se však stalo něco podivuhodného a nevysvětlitelného. Na jaře 1992, kdy byl Titův hrob pro veřejnost zcela uzavřen, uschly všechny rostliny rostoucí v bezprostřední blízkosti hrobky. Zežloutla pěstěná tráva, květiny povadly a zašly, keře se zbavily květů a listí , stonky se oddělily od kořenů a kořeny shnily.

Zahradníci dostali za úkol osadit hrob v Květinovém sále znovu. Učinili to, s nevalným výsledkem. Květiny se neujaly a dále chřadly. Jovan Miloševič, vrchní zahradník prezidentské rezidence, nařídil neplodnou zeminu vyměnit a vzorky humusu poslal ke zkoumání do Biologického ústavu v Bělehradě, aby prověřil, zda půda nebyla úmyslně infikována jedem nebo zhoubnými bakteriemi a jestli vlastně nedošlo k úmyslnému zneuctění Titova hrobu. Profesor biologie N.D.Mihajlovič poslal k rukám vrchního zahradníka následující dobrozdání, datované 6.srpna 1992:

Analýza zaslaného půdního vzorku nepřinesla žádné překvapující zjištění, půda obsahuje obvyklou míru humusu, půdních bakterií a minerálů. Je možné zcela vyloučit domněnku, že by někdo půdu „otrávil“ či infikoval. Zkusmo jsme do vzorku zasadili sazeničku řeřichy, která se dobře ujala a má se k světu ….

Půda tedy „stávkovala“ jenom u Titova hrobu, byla-li totiž přemístěna jinam, chovala se obvykle, jako úrodná prsť.

Záhadné vadnutí květin a veškerého rostlinstva u Titova hrobu zkoumali v roce 1992 i reportéři televizní stanice CNN. Redaktor Andrew Smith při této příležitosti hovořil s vdovou po Titovi, paní Jovankou, s níž ovšem Tito přestal fakticky žít už tři roky před svou smrtí. Paní Jovanka Titová však k Smithovu úžasu sdělila do mikrofonu neobvykle znějící informace:

Můj manžel byl člověk nezdolné vůle a energie. I velice těžké překážky hladce zdolával. V Titově přítomnosti měli všichni lidé pocit, že jsou naplňováni jeho osobní energií. Přicházeli k němu třeba s chmurami na čele, stačila však chvíle v jeho blízkosti a tváře se jim rozjasnily. Josip měl velkou moc nad lidmi, zvířaty, ale i rostlinami. Když se rozzlobil, každý, kdo mohl, se mu klidil z cesty – lidé i zvířata. Všimla jsem si několikrát, že květiny v jeho pracovně uvadaly, když se nacházel v nepříznivé náladě. Když Josipa největší zlost přešla, stonky uvadajících rostlin se opět narovnaly. Zdá se vám to divné? Mně ne, protože jsem to mnohokrát zažila.

Jsem si jista, že i dnes se Josip velice vzteká, proto vadnou a umírají rostliny v jeho blízkosti, i když už nežije. Nežije? To je pouhá fráze. Někteří lidé nikdy nezemřou, ani když je uloží do hlubokého hrobu,a jejich vliv na zemi nezanikne do chvíle, než navždy neodejdou všichni jejich druzi. Vždyť i se mnou Josip často rozmlouvá a nařizuje mi, co mám udělat. Činí to stejně drsně, jako to činil, když mu ještě nechybělo jeho tělo. A že se zlobí na všechny, co rozmetali jeho dílo?

Tomu se já vůbec nedivím, vždyť se tolik snažil celých třiačtyřicet let. Zejména Thatcherové klade za vinu, že vyzvala v roce 1991 Chorvaty a bosenské Muslimy k boji proti Srbům. Zlobí se i na Slobodana Miloševiče, že po své cestě do Kosova v roce 1987 zažehl plamen srbské nenávisti. Miloševič byl zprvu jen hlupák, později zrádce, a nakonec se stal vrahem obyčejných lidí. Ne. To nejsou moje, ale Josipova slova. Jeho vztek odnáším však dnes fakticky už pouze já a ty nešťastné rostliny. Jsem si však jista, že ho vztek jednoho přejde. Kdy? Až ti malí šovinisté zpřístupní národům Josipův hrob. Víte, „pošeptala Jovanka. „Josip je velice ješitný a těžko snáší nevděk...“

Jovanka měla pravdu. Když byl Květinový sál po několika měsících znovu zpřístupněn pro veřejnost, vadnoucí květiny narovnaly svoje stonky a obrátily se ke slunci.

K hrobce dnes proudí návštěvníci ze všech míst bývalé Jugoslávie, aby si Titovi postěžovali na příkoří, která jim přinesla občanská válka. Třesoucíma se rukama psané výzvy Tito, vrať se! rozmazané slzami, obsahují papírky, které četní návštěvníci podstrkují pod chladný mramor diktátorova hrobu.