Chronobiologická psychogenetika

Míla Tomášová se narodila 24. září 1920 v malé, celkem odlehlé vesnici Kotvrdovicích na Drahanské vrchovině, nedaleko Blanska.

  Když přišla válka a Němci zabrali spolu s jinými v kraji i jejich vesnici, provdala se v Olomouci, kde vystudovala zdejší gymnázium a posléze navštěvovala filozofickou a přírodovědeckou fakultu (protože Němci zavřeli vysoké školy, studium dokončila až po válce.  Neměla zájem hledat pro sebe učitele v těle, ale pouze toho nejvyššího, všudypřítomného. Vícekrát toto prohlásila i napsala. Nechtěla Boha poznat zprostředkovaně přes nějakou osobu. Také měla Pána Boha naplno v sobě, a žila Jím. Nepochybně na ní měly vliv i její bohaté životní zkušenosti, těžké životní situace a osudové události (pronásledování a zklamání v zaměstnání, v osobním životě, ke konci života i vážné onemocnění). Po listopadu 1989 se věnovala psaní knížek a přednáškové činnosti, prakticky až do své smrti. Zemřela 12. května 2001.

Z hlediska Chronobiologické psychogenetika oba s Eduardem Tomášem jsou Flegmaticky-Sangvinické typy. Tento typ vidí ze světa nejvíc, ne jen úzký výsek, jako např. Citlivě-Cholerický typ /10%/.  Ale ne z každého FLS typu se stane duchovní učitel, ale má na to velké předpoklady, když na sebe vědomě pracuje.

Má definované všechny brány v centru G: Láska, směřování, identita. 

Reportáž pro časopis Regena 1993/10

Regena: Vysvětlete nám, prosím, co znamenají pojmy první, druhý, třetí vnor?

Dr.Míla Tomášová: První vnor je vědomí nekonečného prostoru. Můžete se o tom dočíst v buddhistických knížkách, a také to zažít, když začnete vážně provozovat jógu nebo mystiku. Člověk se obrací sám k sobě, zkoncentruje mysl do bdělé pozornosti, právě na sebe sama. A pojednou se ocitne v jiné dimenzi. Poznává, že jeho „já“ není uvězněno do běžné úrovně, ve které dosud žil, ale je mnohem širší. Nepoznává se zatím ve své naprosté čistotě a velikosti, jen do určité míry. Když jde hlouběji do sebe, najednou se jeho vědomí začne rozšiřovat do celého prostoru. To je první vnor.

Druhý vnor je ještě hlubší pochopení sama sebe. Spočívá v tom, že se nekonečný prostor jeví být plný vědomí. Toto vědomí nejdříve vycházelo z člověka a on se stával prostorem, ale najednou poznává, že nekonečné vědomí vytváří jeho samé-ho jako součást nekonečnosti. Poznává, že jeho já je nekonečné, nanejvýš svaté, naprosto svobodné a všemohoucí. To je druhý vnor.

Třetí vnor je taková hlubina, kdy své poslední vědomí odděleného „já“, byť svatého klade člověk v oběť velkému, nekonečnému, neosobnímu Bytí. Vzdává se sám sebe, aby našel sám sebe s velkým S.

Regena: Paní Mílo, vidíme, že nejen píšete. Vlastně to cítíme. Vaše krásné růže.

Dr. Tomášová: Ano, růži máme veliký záhon. Ale mám rada celou přírodu. Miluji krásu a cítím, krása miluje mne. Zaměřte se na cokoliv s opravdovou hlubokou láskou, ono vám to odpoví také láskou. Tak se můžete s čímkoliv, se vším sjednotit. Láska a krása jsou mostem do jednoty. Když chodím po lese, dýchám zhluboka, uvědomuji si dech sladěný s kroky, každým dechem se propadám do většího a většího sjednocení s celou přírodou, v hlubokém vědomí. Tento zvyk mám od mlada, když jsem se velmi často sama toulala v přírodě, hlavně v lese. Příroda je opravdu velká učitelka. O tom jsem také psala v knize Za čas a prostor. Tam najdete moje zažité zkušenosti na cestě k poznání sebe sama – Boha

v člověku i ve vesmíru.

Regena: Můžete nám dát návod k tomuto cvičení?

Dr.Tomášová: Srovnejte kroky a vědomý dech. Nadechujte svěžest, radost, zdraví, sílu produchovnění. Každým dalším nádechem se dostáváte do hlubšího vědomí sama sebe, celé přírody a univerzálního Bytí. To je všechno. Poradím vám ještě jedno mentální cvičení. Mnoho lidí dovede „nabírat“ sílu ze stromů, hlavně listnatých a velkých. I já to občas dělám. Obejmu strom a pozdravím asi takto: Buď zdráv velký bratře! Prosím tě, dej mi ze svých přebytků a vezmi si z mých přebytků. Síla proudí navzájem a spojuje se ve vědomí jednoty. Nakonec poděkuji. Poděkování je velmi dobrá věc. Vyjadřuje nejen vděčnost, ale také úctu. Té je lidem velice zapotřebí. Úcty jeden k druhému, ke všemu a všem. S květinami se můžete sjednotit také jen úctou k jejich podstatě a láskou.

Z knihy Za čas a prostor

Zážitek z dětství:

„Seděla jsem na sloupku a pozorovala svět. Končil v zátočině kousek za našim domkem, neboť pole, které tam bylo se táhlo zprvu do kopce, ale vzápětí opět dolů a tam již nebylo vidět ani ze sloupku. Ráno za ním vycházívalo slunce. Pojednou jsem pocítila jakési vzedmutí něčeho mohutného ve svých prsou. Obrovská, nekonečná záplava velice šťastného uvědomění si života se valila ze mě a všude po celém světě který jaksi zanikl v této blaženosti, aspoň tak, že se nic jednotlivého nepřipomínalo. Všechno kolem i já jsme dostali zvláštní lehkost a průzračnost. Bylo to něco nekonečně velkého, ale zároveň pro mě samozřejmě vlastního, strašně moc živého, taková živá jednolitost – život sám.